Terciáni Maruška Kolomazníková a Robert Bičík se zúčastnili literární soutěže „ANI PRO AUTORY, ANI PRO FANTAZII NEEXISTUJÍ HRANICE“,
kam poslali své náměty na knihy.
V konkurenci 1100 prací získali oba krásné 4. místo. Předávání cen proběhlo v rámci literárního festivalu Svět knihy Praha dne 12.5. na pražském Výstavišti v Holešovicích.
Zde si můžete přečíst ukázky:
Robert Bičík
Dvojí metr
Když jste obézní, nebo jen ne na první pohled hubení, lidé se k vám chovají jinak. Buď jim vás je líto anebo se k vám chovají jako ke kusu hadru. To, že jste milý, vždy příjemní, nápomocní ostatním, přeci neznamená být bez problémů, s nekonečným úsměvem napořád. Jen chcete, aby se ostatní chovali takhle k vám.
Deny, holka z bohaté čtvrti s krásným, ale originálním tělem a Sarah, její jediná kamarádka, nejhezčí, nejpopulárnější holka ze školy. Za kamarádství se to považovat nemohlo. Sarah neměla chvíli pro ni, i když Deny strávila hodiny a hodiny poslouchání o tom jak si stěžuje, nebo se chválí.
Kluci Deny nikdy nezajímali, ale tenhle rok se jeden našel jeden, který jí dával pocit bezpečí a neměl soudivé oči jako ostatní. Nebylo mu jí líto a taky uměl poslouchat. Vypadalo to, že o ni má zájem, že ho zajímá ona, ne tělo které má. Přišel jí jiný než ostatní. Chtěla jejich vztah prohlubovat, chtěla, aby věděl, jak to ona má. Chystala se mu to říct na party, pořádanou Sarah. Snažila se o to celý večer, ale nezastihla ho, ani ho neviděla, než uviděla Sarah se s někým líbat u bazénu, přišla blíž a viděl, že neznámý kluk je Stephan, její spřízněné duše, její, její, vlastně nic, jen si něco namlouvala. Slzy stékaly po kávově hnědých šatech a cítila se zrazená, znechucená sama sebou. Jak si mohla myslet, že by někdo jako Stephan miloval ji? Jak si mohla jen na chvíli myslet, že její princ na bílém koni je on.
I ona sama už začala nenávidět sama sebe, ona sama se nemohla postavit před zrcadlo a říct si, že je krásná. Nemohla si ani sundat mikinu a 3 velikosti větší, jen aby nikdo neviděl její pravou velikost. Každý den potom chtěla vzít nůžky a uříznout si vše přebytečné. Vinila sama sebe a její matka tomu napomáhala, spíše chtěla za dceru Sarah a to už od jejich pěti let. Nikdy ji nepochopila a ani za nic nepochválila. Neměla žádnou a podporu, neměla už nic. Přestala jíst, skoro i pít. Nikdo tu pro ni nebyl, nikdo se jí nezeptal, jestli je v pohodě a proto to pořád pokračovalo. Nejedla pořádně měsíc a to už se výsledky rychle objevovali a to riskantní pokles váhy, ale pro ni to pořád nebylo dost.
Chtěla být víc a víc hubenější. Už nedokázala sníst normální jídlo, natož před lidmi. Pokaždé viděla ty oči, dívající se na ni. Z nadváhy se stala podváha a z usměvavé holky se stala odtažitá, tichá duše v bezmocné schránce. Už 2 týdny nebyla ve škole, venku z pokoje nebyla týden.
Je tohle konec, zemře kvůli nim, kvůli nim, kteří se na vás upnou, drží se vás a zaryjou se pod kůži? Jsou to slova, zákeřná, nevratná a zdrcující slova…
Marie Jana Kolomazníková
Za září světla
Jdu po kamenné cestě na vrchol. Sedřená chodidla, která při každém kroku křičí bolestí pomalu stoupají vzhůru. Horká krev proudící v mých žilách rozvádí všechny emoce po těle. Moje kůže už je tak zohyzděná z té cesty, že ani Nivea, by ji už nezachránila. Oči, neschopné vidět, jak jsou zarudlé a plné slaných slz mi promítají obraz posledních měsíců mého života. Pomalu stoupám a snažím se splynout s přírodou.
Vtom pocítím silný nával energie, která přichází z vrchu. Ostrými, zářivými paprsky se vpíjí do mé kůže a při každém dotyku zadělá jednu prasklinu na zničené pokožce. Vzhlížím nahoru, přičemž vidím žlutou kouli vystupující z mraků. Její zář pohltí můj zrak a v jednom okamžiku ani nedýchám. Celé mé tělo se zachvěje, jakmile její síla vrazí do srdce. Teplo, které v tu chvíli rozproudí celý organismus, mi dá sílu a pocit svobody. Vnímám, že mi začíná nová životní etapa.
Kniha provádí životem a ukazuje, že každý cíl je dosažitelný, jen když to nevzdáme!
Nechtělo se mi tam. Byl to sychravý večer a já měla jít se svým přítelem na party k jeho šéfovi. Za normálních okolností bych se těšila, ale poslední dobou nám to ve vztahu moc nefunguje. Ed je pořád v práci nebo v hospodě s kamarády a o mě se vůbec nezajímá. Jdu s ním, abychom mohli být aspoň chvíli spolu. Party je v plném proudu a všude je cítit alkohol a drogy. Ed se ode mě okamžitě oddělí a jde za svými přáteli, kdežto já zamířím ke kuchyňskému baru dát si něco k pití. Po nějaké době sezení u kuchyňské linky a povídání si s náhodnými lidmi, kteří se zastavují pro pití si uvědomím, že jsem dlouho neviděla Eda. Vyrazím se proto podívat do zadní části vily, kde chlapy hrají karty a kouří trávu.
Když jsem vstoupila mezi dveře zastavil se mi dech. Ed seděl na pohovce a v náručí mu seděla nějaké černovlasá dívka dotýkající se jeho ramen. Otočila jsem se a utíkala pryč, aniž bych si vzala kabát, který visel v hale. Běžela jsem po mokrém chodníku pryč. Zaslechla jsem za sebou volání, ale ignorovala jsem ho. V tom se stalo, že přes moje uslzené oči jsem přehlédla červenou a vlítla pod auto. V mžiku jsem ležela na mokré vozovce a cítila jsem horkou krev, tekoucí po mém obličeji.
Poslední co si pamatuji je zvuk sirén houkající v dáli.
Seděla jsem na vozíčku v nemocniční kantýně a přemýšlela a posledních chvilkách, než jsem skočila pod auto. Nedokáži si připustit, že jsem udělala takovou chybu, která mě teď stojí tolik utrpení. Doktor říkal, že možná nebudu fungovat jako dřív. Zatím se ani nedokáži postavit a můj obličej je samý šrám. Toužím se zase projít, namísto toho sedím a sestřička mě krmí pudinkem.
Konečně nastal den, kdy se pokusím znova postavit, sice do chodítka, ale i to se počítá. Je slunné ráno a paprsky slunce proudí do mého pokoje, kde mi doktor chystá chodítko. Postavím se do chodítka a moje vratké nohy se snaží udělat první krok… A já ho dokázala, vím že je to první krok do nového života. Zářivé paprsky dopadají na moji kůži a já shrbená stojím u okna a pozoruji ptáky poletující po nebi. Cítím, že mi začíná nová životní etapa.